Schopnost vyhledat pomoc je rozhodujici. Muže to byt jiskra, pudu sebezáchovy, ze které pak, casem, vzplane oheň. Jen nepřestat, snažit se, a najít způsob jenž Vám přináší radost milovat a pracovat.

Jeden z mých nejlepších přátel taky trpěl obdobími depresí. Měl však mezi nimi dlouhá období, kdy byl v pohodě a velmi spokojený. Bohužel období depresí na něho přišlo asi před 16 měsíci. Já si myslím, že to bylo v souvislosti s obodím koronaviru, i když on tvrdil, že to přišlo bez příčiny. Byl jsem s ním téměř denně a viděl jsem, jak se horší. "Nenavrhuje ti psychiatr hospitalizaci?" zeptal jsem s. "Ne-e." odpověděl mi, ale tak nejistě. Mluvil jsem s ním o kamarádech, počasí, někdy i o politice a byl jsem bezradný. Nedávno uplynul rok, co to dobrovolně ukončil. Na pohřbu jsem se setkal s dalším kamarádem, který věděl, že mu psychiatr naléhavě doporučoval hospitalizaci, on však měl z "blázince" panickou hrůzu.

Zdá se mi, že věřícím se daří lépe s těmito stavy bojovat.

Pane Miroslave,

dovedu si představit, co prožíváte, a vězte, že vím, o čem píšete. Mám s tím svou zkušenost a i ty myšlenky na definitivní "řešení" mě svého času denně provázely a sváděly k realizaci, a to s týmž pocitem jakési úlevy, o němž jste psal.

Ale naštěstí mě neovládly natolik, abych se jim podvolil úplně. Vděčím za to mým nejbližším, kteří mi byli oporou a vydrželi to tehdy se mnou, lékařům a také následné, téměř rok trvající péči mé výborné psycholožky.

A jak píše níže p. Dubcová, postupně se do mého života vracelo slunce, víra a naděje, které mé dny prosvětlily, dodaly mi chybějící životní energii a obrovskou chuť do života, který se pro mne stal znovu krásným, radostným a hodným žití.

Nutno však říct, že bez mé vůle, trpělivosti a spolupráce (postupně získávané) by se to nikdy nepovedlo. Musel jsem spoustu věcí přehodnotit, provést důkladnou introspekci a začít trochu jinak, než jsem byl zvyklý. Věci, které jsem do té doby spíše přehlížel, se pro mne staly těmi nejdůležitějšími, a naopak - ty které jsem považoval za důležité, se mi začaly jevit jako malicherné a úplně zbytečné. Moc nepřeháním, když to celé přirovnám k návratu na startovací čáru.

Tím vším Vás chci povzbudit k odhodlání nevzdat se, ale prokousat se k opravdovému vítězství - vítězství nad sebou samým, vedoucí k životu, který stojí za to, aby byl žit.

Přeji Vám ze srdce hodně sil a odhodlání ke zvládnutí této nelehké situace

K tématu sebevraždy:

Období beznaděje, zoufalého, bolestného utrpení, kdy je člověk na dně a chce svůj život řešit odchodem z něj, by měl vědět, že za určitý, těžko odhadnutelný čas bude šťastný a bude se smát, že jeho život se obrátí o 180 stupňů, že utrpení nikdy netrvá věčně, tedy když nejde o nevyléčitelnou nemoc, která směřuje ke konci.

Jenže on to v tu chvíli neví a když není nikdo blízký, který by mu to měl říct, nebo když je a jemu to i říká, tak mu nechce věřit, ale někdy to vyjde a on uvěří, odchod si rozmyslí a to je príma.

Príma je i to, když je schopen uvědomit si to sám a odchod si sám rozmyslí.

Můj případ. Jedno hrozné, beznadějné období, kdy jsem dny a noci pro slzy neviděla, vystřídalo za rok velké usměvavé štěstí...

Naděje je prostě vždycky, ale odchod je definitivní...

Takže i možnost stabilizovat takovou nemoc, jaká provází vás, je možné najít. Medicína se vyvíjí takovým fofrem, že co není dnes, bude zítra.

Věřit, neutíkat, hledat nové možnosti, neztracet naději, že bude líp, byť to vypadá beznadějně!

Je mi 37 let, už asi nikdy vysokou školu nevystuduji. Věřím že bych na ní měl nebýt ta psychika takto mimo. Už mému synovy nedám skvělého tátu do dětství. Mám dobrou práci na to jak mi hrabe, ale problém je, že si ji musím chválit, protoze nemohu mít jinou. Pokud jde o finance dělám maximum proto, abych je uchránil před sebou. Vim , ze ted ze me mluvi i deprese, ale ja to tak realne citim.

Ožehavé téma. Já si myslím, že tomu, kdo se rozhodl s životem skoncovat, by se to mělo povolit. Jak jsem vypozorovala mnoho sebevrahů, kteří byli zachráněni, sahá po pistoli nebo noži a jde zabíjet, je to jako by pomsta, za to, že dál musí trpět a oni neví, co s tím utrpením dělat.

Na druhé straně: každý může mít černé dny. Ty mohou trvat měsíce a roky a dotyčný se z těchto stavů může dostat, medicína se vyvíjí, na jeho nemoc se najdou léky. A on může žít štˇastný život, kdyby ho před několika desítkama let nezachránili, tak by neměl tuto možnost.

Další a velice důležité je: jak moc bych ublížil všem těm, které mám rád a kteří mají rádi mě. Rodina a kamarádi, kteří mi pomáhají, zradil bych je, ublížil bych jim. Dobrá, pokud si myslím, že můj život nemá cenu pro mne, proč ho neobětovat pro někoho jiného? Žít pro ty, kterým pomáhám už jenom tím, že jsem... sice nejsem dokonalý, ale pro někoho jsem určitě důležitý.

A to můžou být uplně cizí lidé a nebo zvířátka a nebo malování, vymalovat svoji bolest do obrazu.

Myslim, ze to musi byt v prvni rade k ziti pro vas.