Bipolární porucha - Vzpomínka na šílenství

Probouzím se, otvírám oči a ... . Po období depresí, kdy jsem se sotva zvednul z postele je najednou všechno jinak. Vstal jsem nebo přímo vyskočil z postele. Byl jsem plný energie tak jako nikdy předtím.

Uvědomuji si, že to co jsem doteď zažíval bylo všechno špatně. To věčné ležení, spaní a únava k životu nepatří. Vždyť musíme spát jako děti, ačkoliv jít spát nechceme. Po obědě ve školce, večer po večerníčku. Všechno je to zlozvyk a nebo nemoc. Běžím rychle vzbudit přítelkyni. Strhnu z ní už před sedmou ranní o víkendu deku a naléhavě jí vysvětluji, že je nemocná a měla by s tím spánkem skoncovat.

Jdu ven. Nemůžu ztrácet čas. Bydlím přímo v centru města. V mastně koupím klobásu a rohlík do ruky a beru útokem obchodní centrum. Dnes už mám v hlavě jen střípky z té návštěvy, ale několik hodin trávím ve zverimexu, kde pracuje bývalá spolužačka a mluvím a mluvím a mluvím. Najednou si uvědomuji, že mi téměř nejde přestat mluvit. Prostě musím mluvit jinak se necítím dobře. Provolám spousty peněz na předplacené kartě a je mi to jedno. Hlavně, že můžu mluvit. Ještě si uvědomím, že kousek odemne pracuje jiná spolužačka v lékárně. No tak jsem se ji byl ukázat ještě stále s kusem klobásy v ruce. Musela mít jistě radost a pak šel jsem domu. 

Po příchodu domu přítelkyně naléhá ať začnu brát ta antipsychotika jak říkal lékař, že to co dělám přece není úplně normální. Proti tomu se ostře ohradím. Naprosto nekompromisně to odmítám i když si vnitřně ještě z části uvědomuji, že má pravdu. Jenže mě je teď tak krásně, po tom všem co jsem si v depresích užil. Chci žít teď a chci žít na maximum a až spadnu do depresí, tak se zabiju, ale budu si moct říct, že jsem si užil. Aspoň taková byla představa. Odcházím, nemá cenu se s ní o tom bavit. 

Už jsem zas někde venku a volá mi máma, do telefonu na mě řve ať koukám brát léky. Telefon dávám dál od úst, protože mi to příjde neskutečně vtipné. Když se vracím domů, mám podezření, aby na mě s přítelkyní nečekala doma.  Zkouším tedy při návratu fintu. Opatrně nahlédnu za dveře jestli tam nejsou boty navíc. Je to tedy ok. No evidentně byly holky chytřejší v kuchyni sedí přítelkyně s mámou a boty má vedle sebe.  Začne na mě řvát! Jenže já se tomu musím strašně smát a nedá se to zadržet. Je mi to na druhou stranu trapné tak se snažím schovávat, aby to neviděla. Trvalo to dlouho nakonec jsem pod nátlakem připravená antipsychotika spolkl. Ten stav kdy jsem spal denně maximálně hodinu nebo dvě a přitom byl naprosto fit trval ještě přibližně měsíc, ale už to nebylo od té chvíle pocitově uplně ono. Ač do té chvíle abstinent jsem se několikrát vracel nad ránem uplně na plech a poznal pár nových přátel a non-stop barů. Stačil poznat kouzlo výherních automatů a nápoji ke hře zdarma. K tomu jsem se jako bonus dozvěděl, že i invalidnímu důchodci dají v bance půjčku na cokoliv. 

Ze zkušenosti už jsem věděl, že ten moment příjde. Deprese se začla vtírat, ale o tom zase příště. 

(Jedná se o osobní zpověď, která je založena na pravdě, tak jak si ji dnes pamatuji)